Rodinný výlet do Havířova

Se svojí rodinou jsem se v minulém prodlouženém víkendu vydal na výlet do Havířova. Havířovská radnice a České dráhy totiž chtějí zbourat místní unikátní architekturu vlakového nádraží a v předchozím týdnu k tomu dostali zelenou od Ministerstva kultury. Ze strachu, že to bude jedna z posledních možností stavbu ukázat svému synovi, jsme vyrazili s ženou z Prahy na třista kilometrový výlet do Havířova a rozhodně jsme nelitovali. Havířov je mladé město postavené na zelené louce v 50. a 60. letech jako vzorové ubytování pro horníky a dělníky pracujících na Ostravsku převážně v těžkém průmyslu. Velkoryse vybudovaná „metropole“ s třídami a korzy ve stylu socialistického realismu a bruselu je velmi zdařilou ukázkou architektonického celku vyprojektovaného v době budování socialismu v tehdejším Československu.

Ale při příjezdu na vlakové nádraží jsme uviděli architekturu - celostní umělecké dílo, které zcela přesahuje svojí kvalitou regionální úroveň. Elegantní vzletná čelně prosklená budova v Internacionálním stylu, kterému se u nás říká Brusel, působí jako křídlo vážky a ačkoli je vystavěno z honosných a drahých materiálů nemá v sobě nic z totalitní těžkopádnosti socialistického realismu. Po vstupu do haly se ihned dostáváme do povznešené nálady, jaký člověk zažívá v kostele nebo koncertní síni a i když je v ní z 90. let nevhodně umístěna papundeklová nalévárna, všichni místní štamgasti se i o víkendu odpoledne chovají jako v luxusní restauraci. V tomto vzletném prostoru si málokdo dokáže uplivnout na zem či i jen zvýšit hlas, že někdo uvažuje o demolici celé stavby je pro nás v jejím interiéru nepředstavitelné.



Nadčasová architektura

Budova nádraží je první autorským dílem dodnes uznávaného architekta Josefa Hrejsemnou. Architekturu studoval v letech 1951 až 57 v Sovětském svazu a tak mohl sledovat okamžitý teoretický odklon od ideálů socialistického realismu po Stalinově smrti a postupné navázání na slavné ruské avantgardní tradice. Architekt vycházel ve svých návrzích na budovu nádraží z československé meziválečné moderny a mezinárodních poválečných tendencí a zcela svoji architekturu oprostil od v té době ještě doznívajících novoklasicistních momentů. Výsledný „bruselský“ návrh byl vybrán v soutěži v roce 1959 ne náhodou rok po mezinárodním úspěchu Československého pavilonu na Expu 58 v Bruselu, kde jsme za presentovanou architekturu, umění a design získali první cenu. Stavba nádraží byla realizovaná v letech 1965 až 1969 tedy v tom nejsvobodnějším, nejinspirativnějším a nejnadějnějším období a to se promítlo na kvalitě provedení stavby a osazených výtvarných děl. 



Monumentální umění

Na architektuře budovy se podílel také sochař Václav Uruba, což dokazuje, jak úzký byl v 60. letech vztah architekta s výtvarníkem. V souladu s tehdejší povinnou tradicí osazovat v rámci architektury i výtvarné artefakty se z realizovali díla od předních českých umělců. I v tomto případě se zcela podařilo překonat tehdejší standard - tedy snahu pouze dovyzdobit architekturu dobovými ukázkami dekorativní výtvarné tvorby ale místo toho vznikla pouze dvě monumentální díla, která se stala integrální součástí celé architektury. Velkorysé a nadčasové výtvarné řešení dohromady s obklady z leštěného mramoru a travertinu, se světelným informačním systémem, s vetknutým šperkem subtilních schodů na ochoz haly s prolamovaným „kubistickým“ stropem, s designem hodin a neonovým bruselským nápisem „Havířov“ na fasádě vytváří z budovy „totální umělecké dílo“ světově unikátní Gesamtkunstwerk 60. let.

Jedna z výtvarných realizací je v obří barevná skleněná mozaika pokrývající západní stěnu haly. 65 m2 rozměrná mozaika představující silně abstrahovanou holubici v expresivní abstraktní kompozici z roku 1963 je od mimořádně ceněného sklářského výtvarníka a malíře Vladimíra Kopeckého, který je nezpochybnitelnou hvězdou českého výtvarného nebe druhé poloviny 20. století. Dílo bylo jeho první realizací v architektuře a největší mozaikou. Kopeckého obrazy z 60. a 70. let se dnes na aukcích prodávají v řádech statisíců a rozměrná skleněné objekty v milionech. Uvědomíme-li si, že technologie a výroba materiálu pro skleněné mozaiky v Čechách po revoluci zanikla a i malé realizace ze zahraničních zdrojů jsou finančně nedostupné, jakou nejen kulturní ale i finanční ztrátou by pro Havířov byl zničením ukázky tohoto dnes již neprovozovaného historického řemesla?



Druhým dílem je abstraktní plastika Směrník od Václava Uruby, který byl jedním z nejpřednějších sochařů tvořících brutalitní abstraktní objekty z litého betonu a jeden z nejlepších z jeho produkce byl donedávna před vstupem do haly nádraží. Plastika neměla posledních pětadvacet let údržbu, a když se z povrchu plastiky odloupl trochu materiálu a obnažila se ocelová konstrukce, radní než aby plastiku zrenovovali, nechali ji raději odstranit. Dílo, které je dnes složené v depozitáři je jednou z nekvalitnějších soch, které byly osazeny ve veřejném prostoru v rámci tehdejších oficiální státních zakázek a je srovnatelná s těmi nejodvážnějšími, které vznikaly v rámci polooficiálních sympozií nebo venkovních výstav v tehdejším Československu (viz Socha a město v Libereci, Sympozia prostorových forem v Ostravě, Sympozia kovové plastiky v Košicích).



Korupčníci nebo pitomci?

Odvahou a velkorysost tvůrců Havířovského nádraží (všem bylo něco málo přes třicet) ostře kontrastuje s přízemností a tupostí místního zastupitelstva a vedení české dráhy, kteří s vidinou proinvestovaných peněz, a tím pádem snadného „přivýdělku“ pro všechny zainteresované, zcela ignorují kvalitu, kterým by se měl Havířov naopak pyšnit. Dodání předražené zakázky na demolici a vystavění nové stavby terminálu (mimo jiné zcela impotentní budovy) spřátelené stavební lobby je pro tyto politické podnikatele vždy výhodnější než levnější údržba a renovace stávající mimořádně kvalitní architektury nádraží. Děsivé ale je, že lobbistické tlaky mají dosah i do Ministerstva kultury, kde se minulý týden zamítl návrh zapsat budovu nádraží jako kulturní památku a tím se fakticky posvětilo její zbourání. Opakované zklamání této instituce, která byla zřízena, aby v zájmu veřejnosti bránila kulturu a kulturní dědictví, je alarmující (viz např. Hotel Praha, Kozákův rohový dům na Václavském náměstí atd). Protože jak jinak než korupcí nebo úplnou nekompetentností se dá vysvětlit argument Ministerstva kultury, že by zmařili investici majitele na již vytvořený projekt nového terminálu a že nevhodně vestavěná stavba bistra z posledních let kvalitu nádraží ničí (ze sikovkami bych bistro rozebral za dva dny).
Doufám ale, že se podaří odborné veřejnosti, která je v tomto případě zcela jednotná, přesvědčit širokou veřejnost, aby protestovala. Protest má smysl zvláště pak jsou-li všechny zainteresované instituce včetně vlastníka veřejnými institucemi. Přijďte si s celou rozvětvenou rodinou dnes 30. 10. ve 16 00 zanadávat před Ministerstvo kultury!

Odkaz na demonstraci za zachování havířovského nádraží!
 
Brzy neviděnou
Pavel Karous