Lidové noviny, 10. srpna 2012

Sochař a asistent z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Pavel Karous monitoruje a zachraňuje sochy, které mnozí z nás ani nevidí. 

LN Jak dlouho se angažujete v ochraně normalizačního umění a co vás k této aktivitě přivedlo? 

PK Projekt nazvaný Vetřelci a volavky dělám pět let. Výstupem jsou webový stránky s mapou a databází, chystá se i kniha. Název je odvozen ze dvou typů oblíbených soch socialistické doby: poloabstraktní  biologická forma, která vypadá jako filmový vetřelec, nebo stylizované volavky. Sám jsem sochař a umění ve veřejném prostoru mě zajímá z pozice mé profese. Všiml jsem si, že díla v současnost době neuvěřitelně trpí. Z naštvanosti jsem se rozhodl, že je aspoň budu mapovat, a tím se mi podaří změnit názor veřejnosti na toto kulturní dědictví. Druhý důvod je ten že mě normalizační oficiální tvorba fascinuje svou nejednoznačností. Je to odkaz, který není snadné vyložit. 

LN Máte vedle dokumentace i nějaké praktické výsledky v podobě zachráněných děl?

Největším úspěchem bylo, když se podvedlo iniciovat petici proti záměru městské části Prahy 4 revitalizovat parter sídlištně Novodvorská bez mimořádně kvalitní sochy Jiřího Nováka. Jde dokonce o první ve veřejném prostoru umístěnou kinetickou plastiku poháněnou větrem.  Praha 4 ale s plastikou nadále nepočítala. To nás donutilo kontaktovat tehdy ještě žijícího autora, který o záměru odstranit sochu vůbec nevěděl a rozjel petici. Tu nepodepsali jen lidé, kteří se profesně zabývají uměním, tedy výtvarníci, architekti nebo kunsthistorikové. Nadpoloviční většinu podpisů připojili místní obyvatelé z Novodvorské. Domnívám se, že to bylo pro odvrácení demolice plastiky rozhodující.

Komu vůbec plastiky ve veřejném prostoru patří?

Majitelé jsou často nejistí a nejasnosti kolem vlastnictví jsou hlavním důvodem, proč jsou tyto sochy nedostatečně chráněné. Pokud stojí v Praze, patřily původně Galerii hlavního města Prahy. Ta však neměla finance na jejich údržbu, a tak je přenechala jednotlivým městským částem. Ovšem bez toho, aby existoval jejich oficiální seznam nebo přehled toho, co je a  co není kvalitní.  I kdyby městské části chtěly, často ani nevědí, o co a kde se mají starat. Někdy se také stalo, že díla byla součástí různých restitučních nároků nebo byla spolu s celým městským inventářem odprodána a jsou dnes součástí soukromě vlastněných celků.  Některé veřejné plastiky z doby normalizace trpí zvláštním neviditelností. I lidi, kteří kolem nich každý den několikrát chodí, si často nejsou vědomi jejich existence. Když třeba fotografuji reliéfy na budovách a ptám vrátných, jestli nevědí něco o jejich původu a osudech, často mi tvrdí, že jimi hlídaném objektu žádná sochařská výzdoba není.

LN Jste jedním z iniciátorů petice za obnovení dvou soch na sídlišti Barrandov. Jak jste se o celé kauze dozvěděl? Je šance, že se sochy vrátí na své místo. 

Upozornil mě na ni architekt Jan Kerel. Doufal, že se třeba povede něco podobného jako na sídlišti Novodvorská. Sami architekti si začali dopisovat s městkou částí Prahy 5, ale ve vyjednávaní nebyly přiliš úspěšní. Jejich práce by přitom měla být chráněna mimo jiné i autorským zákonem. Mnoho normalizačních sídlištních soch je anonymních, což rozhodně není případ diskutovaných dvou soch z Barrandova. Dva ze sochařů jsou už po smrti. Hugo Demartini je uznávanou a ceněnou osobností českého neokostrutivistického umění. Svého znovuobjevení se na sklonku života dočkal i Jiří Novák.  V případě jejich společenské barrandovské sochy nejde jen o mimořádně kvalitní umělecká dílo, ale ta socha má i svou nemalou materiální hodnotu. 

LN Nemůžu za zmiňovanou „neviditelnost“ i nefigurativní charakter soch? Vypadají jinak než klasické pomníky. 

je to paradox. Nová politická garnitura se někdy snáze popasuje se socialistickým realismem než s modernou, protože je pro ně srozumitelnější. Různé generace to ale vnímají jinak, ovlivňuje nás i prostředí, ve kterém vyrůstáme.  Když jsem byl rozmnožit fotografie Demartiniho a Novákovy sochy ve veřejné kopírce, tak mi mladý kluk, co tam obsluhoval řekl: Tu sochu znám! Jako malý kluk jsem po ní na Barrandově lezl! Došlo mi, jak je úžasné, že minimálně jedna generace se seznámila s kvalitním současným uměním a přitom nemusela chodit do musea nebo ho složitě hledat v knihách. Příklady měla přímo na ulici, kde jim třeba sloužily jako prolézačky. Doufám, že i v případě Barrandova se nakonec ukáže, že tam ty sochy místním obyvatelům chybí.