Sochař Miloš Axman se narodil v roce 1926 v Litoveli. Pocházel z ekonomicky neutěšeného prostředí rodiny zkrachovalého knihtiskaře, na kterou drtivě dopadly důsledky Velké hospodářské krize. Za okupace v roce 1939 nastoupil na litovelské reálné gymnázium, kde se seznámil se studentem posledního ročníku Janem Opletalem, jedním z vůdců studentského odboje. Axman se na škole zúčastnil přípravy ostře protiokupační divadelní hry. Hlavní iniciátor odboje Jan Opletal byl popraven a Miloš Axman „jen“ vyloučen ze školy. Poté pracoval jako lesní dělník. Kvůli zavření všech vysokých škol nacisty v září roku 1939 začal svoje výtvarné vzdělávání v baťově Škole umění ve Zlíně, kam docházel mezi lety 1943 a 47. Tato soukromá škola neměla status vysoké školy, ale fakticky nabízela vysokoškolskou úroveň vzdělání, což dokládá, že sochařské ateliéry vedli profesorové Vincenc Makovský a Jan Kavan. Vedení unikátní školy se v pedagogických postupech inspirovalo progresivní školou Bauhaus. Axman tedy získal nejkvalitnější vzdělání od těch nejlepších učitelů, co doba nabízela. V závěru války se podílel na odbojové činnosti. Byl součástí buňky organizace Naše Pravda, která zajištovala spojovací článek mezi partyzány moravsko-slovenského pomezí a dělnickými odbojovými skupinami ve Zlínských závodech. Za svoje protifašistické aktivity byl Axman za třetí republiky vyznamenán. Jeho odbojářský kolega, malíř Václav Chad byl v únoru roku 1945 odhalen gestapem a popraven. Po válce mu Axman vytvořil velmi zdařilou pamětní bustu. Jeho zkušenost s chudobou za první republiky a hrůzné zážitky z nacistické okupace ho, stejně jako mnoho dalších příslušníků jeho generace, politicky posunulo k socialistickým ideálům. Axman vzápětí po válce vstoupil do Komunistické strany Československa dohromady s drtivou většinou svých spolužáků a profesorů. Jeho angažmá ve straně přetrvalo i po okupaci ČSSR sovětskými vojsky a nástupu normalizace. Ve komunistické straně setrval až do své smrti v roce 1990.

Po studiích kvůli svým modelérským schopnostem byl Janem Kavanem vybrán na pozici odborného asistenta v ateliéru sochu a od roku 1952 působil na katedře teorie architektury a výtvarné výchovy Fakulty architektury VUT v Brně. Zde nejprve působil jako Makovského asistent a v roce 1962 se stal vedoucím katedry teorie architektury a výtvarné výchovy. Mezitím od roku 1973 začal vyučovat také v sochařském ateliéru na pražské AVU, kde se roku 1976 stal rektorem a tuto funkci vykonával až do roku 1985. 

Většinu svého života tvořil bravurně zvládnutou realistickou pojednou figurou v pozdně modernistické zkratce, někdy kombinovanou jako dekorativní doprovod s geometrickou abstrakcí. V komornější plastice citoval předválečný surrealismus a prvorepublikovou avantgardu. Obsahem jeho soch byl většinou člověk a práce a další sociální témata. Pro reálně socialistický režim vytvořil také velkou řadu pomníků a památníků. Svojí formálně velmi kvalitní a řemeslně dokonalou tvorbou byl souputníkem dalšího ostravského sochaře Vladislava Gajdy nebo svého učitele Vincence Makovského.

text: Pavel Karous