Koncem osmdesátých let v uvolněnějším období dekadentního závěru Normalizace realizoval ve veřejném prostoru také příslušník nové generace sochař Čestmír Suška. Ve stylu „České grotesky“ vytvořil pro pražská sídliště hned několik monumentálních humorných soch jako Rytíř, Šťastný princ, Závit, Prase na procházce, Obr, Velryba a Žába. Jeho originální exteriérové plastiky inspirované třeba zahradní skalkou, samorosty nebo totemy, se zcela vymykají dobovému homogennímu výtvarnému generelu panelových sídlišť. Spřízněnost můžeme nalézt jenom s několika dalšími jeho vrstevníky jako je Kurt Gebauer, Ellen Jilemnická nebo Jaroslav Róna, se kterým byl od roku 87 jedním ze členů tehdy progresivní skupiny Tvrdohlavý. Oficiální realizace ve veřejném prostoru města odvislé od výběru architekta, se mu také stali způsobem, jak jako mladý neangažovaný umělec, vystavit svoji tvorbu mimo oficiální a cenzurované výstavní síně. Zábavný partyzánský přístup si osvědčil již v roce 81 na legendární výstavě Malostranské dvorky, která byla jakýmsi aktuálním příkladem žánru "Site Specific Works". K nebývalé popularitě této výstavy, jistě dopomohlo i to, že byla paranoidními úředníky Národního výboru, jako domněle politicky nebezpečná, zakázána.
Pavel Karous

více o sochaři na abART